Černopolní ulice. Na první pohled obyčejná část jedné z vilových čtvrtí Brna. Právě tady ale najdete jedinou památku moderní architektury v České republice, která je zapsána v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vila Tugendhat je klenotem meziválečné architektury a dodnes udivuje nevídanými technologickými řešeními. Nadmíru zajímavý je také příběh domu, který majitelům dělal radost pouhých osm let.
Ne nadarmo se říká: za vším hledej ženu. Na začátku příběhu nejslavnější brněnské vily je Greta Löw-Beerová, dcera Alfreda Löw-Beera, velmi úspěšného a zámožného brněnského průmyslníka. Greta se původně vdala za podnikatele Hanse Weisse, ale manželství se po šesti letech rozpadlo. Během života v Německu se Greta zamilovala do současného umění a architektury. „Často jsem přicházela do domu, který Mies van der Rohe postavil pro obchodníka s uměním Perlse, ale tehdy bydlel v domě historik umění Eduard Fuchs. Dům byl ještě postaven konvenčně, ale díky trojici prosklených dveří byl již obytný prostor otevřen do zahrady a měl přehledné rozdělení na různé životní a obývací sféry,“ líčila později Greta, kterou takové pojetí bydlení nadchlo.
Brzy po rozvodu s Hansem se provdala za Fritze Tugendhata, kterého znala od dětství. Tugendhatovi také patřili mezi brněnskou smetánku, rodina spoluvlastnila vlnařské továrny. Když se pak s Fritzem rozhodli žít v Brně a postavit dům, měla Greta jasno, kterého architekta osloví. Ludwiga Miese van der Rohe požádali o projekt rodinného domu ještě před svatbou …
Koupelny byly účelně zařízené, prostorné a ani z pohledu dneška jim nic nechybí. Okna umístěná u stropu se otevírala a zavírala pomocí táhel.
Dechberoucí výhled
Na přelomu 19. a 20. století se Brno začalo měnit v moderní velkoměsto. V době budování brněnské okružní třídy začala rovněž urbanizace Černých Polí. Na vinicemi osázených svazích nad parkem Lužánky byla v roce 1860 založena první vilová kolonie v Brně. Před první světovou válkou a poté až do konce třicátých let se pak Černá Pole stala jednou z nejprestižnějších brněnských rezidenčních čtvrtí. Příslušníci rodin Löw-Beerových a Tugendhatových obývali v nejbližším okolí od počátku 20. století více nemovitostí, při výběru místa pro stavbu tak bylo jasno. Pozemek byl ostatně součástí Gretiny rodičovské, tzv. Löw-Beerovy vily.
Obytný prostor otevřený přes terasu do zahrady. Takové pojetí volně se prolínajících prostorů Gretě imponovalo.
Mies van der Rohe přijel do Brna v září 1928 a okouzlen exkluzivní stavební parcelou, která skýtala nádherný výhled na historické panorama Brna, zakázku přijal. Říká se, že Gretin otec Alfred, který stavbu financoval, tehdy dal Miesovi úplně volné ruce. A to i v otázce rozpočtu, který byl zkrátka neomezený.
V domě najdete i nádrž na dešťovou vodu.
Aby se velký prostor nezohavil topnými tělesy, bylo vytvořeno klimatické zařízení, které bylo možno v létě použít jako vzdušné chlazení. I topení vzduchem fungovalo výtečně, půl hodiny po otevření bylo v celém prostoru teplo.
Gretina jasná vize
Hybnou silou ambiciózního projektu ale nebylo jen Miesovo umění a peníze pana Alfreda, ale zejména vize samotné Grety, kterou v jejím zápalu podporoval manžel Fritz. „Velice jsem si přála mít moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary. Můj muž se přímo děsil pokojů, plných figurek a deček, jak je znal z dětství,“ vyprávěla později Greta, která ve svých představách došla k úplně shodě s Miesem. V dubnu 1929 požádala Greta Tugendhatová o stavební povolení, které dostala až v říjnu téhož roku. Se stavbou samotnou však brněnská stavitelská firma bratří Artura a Mořice Eislerových začala už v létě.
V „plynoucím“ obytném prostoru dominovalo reprezentativní posezení před onyxovou stěnou.
A jakkoliv to zní neuvěřitelně s ohledem na složitost stavby, po čtrnácti měsících bylo hotovo a Tugendhatovi se mohli nastěhovat. Nejprve žili v domě se dvěma dětmi, Hanou (Gretina dcera z prvního manželství) a Ernstem, v roce 1933 se pak narodil Herbert. Rodinná idylka ale netrvala dlouho. Evropu začal děsit Hitler a rodina židovského původu se před hrozbou vypuknutí války rozhodla v květnu 1938 odjet do Švýcarska a v roce 1941 pak do Venezuely. Do vily se už nikdy Tugendhatovi nevrátili. Tím ale samozřejmě příběh domu zdaleka neskončil. Vrátíme se k němu ale trochu později…
Jedinečnosti vily Tugendhat
Vila je třípodlažní, orientována na jihozápad. Konstrukci stavby tvoří ocelový skelet a cihelné výplňové zdivo. Nosné sloupy křížového profilu jsou zakotveny v betonových patkách a procházejí zčásti zdivem a zčásti v prostoru všemi podlažími. V obytném prostoru mají pochromovaný kryt. „Viděli jsme nejdříve půdorys jedné obrovské místnosti s jednou okrouhlou a jednou volně stojící stěnou. Pak jsme si všimli malých křížků v pěti metrových odstupech. Zeptali jsme se: „Co je to?“ Načež Mies zcela samozřejmě: „To jsou železné podpěry, které ponesou celou stavbu.“ Tenkrát nebyl ještě postaven žádný soukromý dům se železnou konstrukcí. Není divu, že jsme byli překvapeni. Přes to, plán se nám velice líbil,“ vzpomínala Greta Tugendhat.
V „plynoucím“ obytném prostoru dominovalo reprezentativní posezení před onyxovou stěnou a jídelna, vymezená křivkou makassarského ebenu. Právě onyxová příčka je pomyslným diamantem vily. „Nevím, od jaké kamenické firmy Mies kámen obstaral. Pan Lohan mně vyprávěl, že ho našel v Hamburku, kde měl sloužit k výrobě dvou velkých váz pro luxusní parník. Byl závazně prodán, a proto ho absolutně nechtěli Miesovi postoupit. On ho však shledával tak krásným, že se nevzdal a nakonec ho přece získal,“ vyprávěla později Greta, která prozradila, že v zimních slunných dnech vyniká onyx zvláštní schopností: „Když se dodatečně ukázalo, že kámen je průsvitný a že určitá místa kresby na zadní straně rudě září, jsou-li zepředu osvětlena zapadajícím sluncem, bylo to i pro něho (Miese) radostným překvapením.“
Nosné sloupy křížového profilu jsou zakotveny v betonových patkách a procházejí zčásti zdivem a zčásti v prostoru všemi podlažími.
Zcela mimořádné na svou dobu bylo provozní a technické zázemí a vybavení domu. Dvě velká okna je dodnes možné pomocí elektromotorů spouštět až k podlaze. V domě byl také rozvod vzduchotechniky – kombinace topení, ochlazování a zvlhčování. „Aby se velký prostor nezohavil topnými tělesy, bylo vytvořeno klimatické zařízení, které bylo možno v létě použít jako vzdušné chlazení. Ačkoli v té době nebylo ještě dostatek zkušeností s takovým zařízením v soukromých domech, fungovalo toto topení vzduchem výtečně. Půl hodiny po otevření bylo v celém prostoru teplo.“ K technické dokonalosti patřilo i bezpečnostní a zabezpečovací zařízení. „V noci byl přechod z ulice na terasu uzavřen fotobuňkou, abychom mohli bez obav nechat otevřené dveře z ložnice na terasu,“ překvapovala Greta.
Vybavení vyladěné na maximum
Vnitřní vybavení domu navrhl Ludwig Mies van der Rohe se svými spolupracovníky Lilly Reichovou, která se podílela na projektu celé vily, a se Sergiem Ruegenbergem. Před onyxovou příčkou stála tři křesla „Tugendhat“ potažená stříbrošedou rodionovou látkou, tři křesla a taburet „Barcelona“ ve smaragdově zelené kůži, skleněný stolek a bílá lavice. Barevný akcent tvořilo lehátko s rubínově červeným sametovým potahem. Kolem kulatého jídelního stolu z černé leštěné hrušky, u prosklené mléčné stěny a v knihovně byly židle „Brno“ v provedení z trubkové oceli a potažené bílým pergamenem. U psacího stolu za onyxovou příčkou stála proti sobě dvě vyplétaná křesla typu „MR 20“.
Dvě velká okna je dodnes možné pomocí elektromotorů spouštět až k podlaze Na obrázku je příslušná strojovna.
Většina kovového nábytku byla vyrobena v Německu, vestavěný nábytek a část volného mobiliáře zhotovila brněnská firma Standard Bytová Společnost architekta Jana Vaňka, která souběžně realizovala část interiérů v pražské Müllerově vile od Adolfa Loose. „Do okrouhlé jídelny zkonstruoval Mies kulatý stůl s jednou kovovou nohou, která měla přesnou formu železných sloupů a byla zapuštěna do podlahy. Stolní deska byla z černého hruškového dřeva. Na její spodní straně byly kovové kolejnice na zvětšení stolu, takže bylo možno stůl dvojnásobně zvětšit,“ popisovala jednu z vychytávek Greta Tugendhatová, která znala dům do posledního centimetru. A přitom si ho nakonec sama užila tak málo. Ale teď zpátky k příběhu domu samotného…
V zimních slunných dnech vyniká onyx zvláštní schopností, kdy určitá místa kresby na zadní straně rudě září, jsou-li zepředu osvětlena zapadajícím sluncem.
Dům, který schytal spoustu ran
Úprkem před nacisty si Tugendhatovi celkem jistě zachránili život. Nacisté by paní Gretě jistě neprominuli její dlouholeté aktivity pro Ligu za lidská práva, kterou rodina podporovala nejen finančně. Když Gestapo nemohlo na Tugendhatovi, vzalo si alespoň jejich majetek. V říjnu 1939 byl dům konfiskován a později se stal majetkem Německé říše. Podle svědectví už v roce 1940 nebyla zaoblená příčka z makassarského ebenu a chyběla většina mobiliáře. Ředitel Klöcknerwerke v Brně, který dům využíval jako byt i kancelář dal pak mimo jiné zazdít prosklenou mléčnou stěnu v uličním průčelí a průchod na horní terasu, zvýšit komín a vestavět další příčky v interiérech. Nutno dodat, že posledním zmiňovaným krokem paradoxně možná zachránil onyxovou příčku.
V dubnu 1945 se při osvobozování Brna na další devastaci podepsala sovětská armáda, která si mimo jiné z krásné společenské místnosti udělala stáj pro koně a nábytek použila jako palivové dřevo. Po válce v domě působila taneční škola, následně fungoval jako rehabilitační středisko pro děti. Na lepší časy se začalo blýskat až v roce 1963, když byla vila Tugendhat zapsána na seznam nemovitých kulturních památek. Lví podíl na tomto zásadním kroku měl brněnský architekt František Kalivoda.
Greta chtěla vrátit vile lesk
Kalivoda navázal kontakt s Gretou Tugendhatovou, toho času žijící ve Švýcarsku, která vilu v roce 1967 navštívila. „Byla jsem minulý týden poprvé za 29 let v Brně a zcela zděšena stavem domu. Tím naprosto nemyslím, že by byl dětskou nemocnicí zanedbáván, je naopak udržován velmi čistý a v pořádku. Ale stavební změny, které byly udělány, jsou tak zlé, že si vůbec nelze učinit představu o tom, jak dům původně vyhlížel, a nelze ho dnes v žádném případě nazývat hezkým,“ napsala tehdy Kalivodovi. Sama Greta se začala v obnově vily angažovat, společně s Kalivodou pro svůj záměr získali také Miese, který v té době působil v USA. Jenže okupace Československa sovětskou armádou v roce 1968 snahy o obnovu vily utlumila. V následujících letech navíc krátce po sobě zemřeli jak Mies van der Rohe, tak Greta Tugendhatová a František Kalivoda.
V roce 1980 se majitelem vily stalo město Brno, o rok později začala první rekonstrukce vily. Hlavní ambicí projektu bylo uvést vilu do solidního stavebnětechnického stavu a využívat ji jako reprezentativní objekt pro významné návštěvy města. Cílem tedy zjednodušeně řečeno nebyla restaurace objektu, čemuž odpovídaly i některé úpravy – například možnost dodávky velkoplošných skel ze zahraničí investor zamítl a zasklení provedl ze dvou kusů se střední dělící spárou zatmelenou silikonovým transparentním tmelem. Přestože nešlo v mnoha případech o optimální řešení, dům z velké části potřebnou péči dostal. V letech 2003 – 05 byly provedeny restaurátorské průzkumy, které vedl prof. Ivo Hammer, manžel nejmladší dcery stavebníků vily, prof. Daniely Hammer-Tugendhat. Na základě těchto průzkumů a prostudování dokumentace z let 1981–82 bylo konstatováno, že projekt byl na tehdejší dobu vysoce profesionální. Vlastní realizace pak proběhla v rámci soudobých možností.
Text: Real Estate Praha, foto: David Židlický